Báseň

Jan, Jan za chrta dán

Napsal Karel Angel Sudimír Šnajdr

I. 

Pospěšte sem, pacholátka s děvčaty,

stařec bude vám při harfě zpívati.

Do minulých časů hledí jeho duch -

popřejte mu pozorlivý všickni sluch!

 

V Hrubých Kozojedech leží přes průhon

ještě podnes stará studně, a v ní zvon.

Zvonu však již oko lidské nezhlídne,

aniž Vás kdy ke modlitbě pobídne.

 

Jednou prý je-již tomu dvě století

slyšela jej žena zazněti.

Ta v té studni len a přízi máchala,

a jej do polou ven na ní vyňala.

Užasla ale zvon i s přízí z ruky pustila!

Tu zvon u velikém hřmotu ke dnu kles.

Zazněl, až se pozatřásl vrch i les:

“Jan Jan za chrta dán!“

 

II. 

Jede ostrým klusem domů Hrubokozojedský pán,

vede chrty vedle něho věrný sluha, dobrý Jan.

Rytíř, jako mračná bouře s koně dolů škardí,

že mu o psu nejmilejším lidé nevědí.

 

Třetí den již v širém poli, v lesích, skalách hledají,

ale o ztraceném chrtu ani zdání nemají.

Přesmutné se domu vrací tichý jako noc a smrt

rytíř, a vzdychaje volá :“Ách! Kde je můj chrt!“

Na silnici baba stojí na dvě berly sehnutá,

škaredá jak soví hlava, jednooká, hrbatá,

její tváře jedna brázda, ruka kůže jen a hnát

hlasem – jako vraní krákot – jezdcům káže stát!

 

“Kaž rytíři, svému hřebci, svému lidu zadržet,

po čem trudným čelem dychtíš, ode mne lze obdržet.

O tvém prchlém milencovi, o tvém drahém chrtu vím,

ale zadarmo ti věru oněm nepovím!

 

Vydáš-li mi svého Jana, bude zejtra doma chrt.

Co s ní počnu? Černokněžku zmladí jinochova smrt.

Mám-li, jak jest v hvězdách psáno, děvčetem se usmívat,

v panické se krvi musím častěj umívat!

Na ta hrozná slova zbledl švarný hoch jak stěna,

 mezi nadějí a strachem vrhl se na kolena,

lítostivým hlasem prosí statečného rytíře,

život věrného by sluhy nedal za zvíře!

 

Rytíř však jen horké vášně svého srdce poslouchal,

na tvář bledou, uslzenou svého Jana nekoukal.

„Přiveď chrta“, pravil k babě, „zejtra na úsvitě k nám,

věru, že ti bez meškání Jana za něj dám!“

 

III. 

Jitro se červená a východní brány,

u hradu čekala již baba a chrt,

pacholík neusnuv, z strážnice hledí,

vidí své neštěstí, vidí svou smrt!

Klopýtá k rytíři:“Pane, ó pane

milost a útrpnost s nebohým měj!

Nedávej kouzelné pravici Jana

sluneční záři a život mu přej!“

 

Rytíř však nad chrtem radostí jásá!

Neslyší jinochův žalostný hlas,

objímá babu i objímá chrta,

poroučí přistrojit radostný kvas.

A když se s večerem baba uklízí,

Jana ji v okovech ven vyvedou,

draci dva ve voze škaredočerném

s Janem a babou se k lesu berou.

 

IV. 

Ale neminulo ani pět neděl,

chrt ten draze vykoupený zcepeněl!

Tu si rytíř vlasy trhal, hořem vyl,

chrta však již ani Jana nezbudil!

 

A když divé bolesti čas ukrotil,

srdce opět lidským citům navrátil,

tu ho počal v svědomí červ hlodati,

před očima mu Janův obraz skytati.

 

!Jene! volal často - !Jene nevinný!

Ukrutností svého pána zničený!

Nakloň ke mně z přísných nebes hlavu svou

a odpus? želejícímu vinu zlou!“

 

Na to kázal kostelíček založit,

při něm dřevěnou zvonici postavit,

na ni zvonec ze stříbra dán jasného,

jímž by zvonili za Jana dobrého.

 

Když však zvoniti ponejprv počali,

přítomným všem hrůzou zuby cvakaly,

nebo místo zvuku stříbra zazněl hlas

hřímající, až se kostel pozatřás

„Jan, Jan za chrta dán!“

 

V. 

Slyše to pán Kozojedský, hořce počal plakati,

oděv rytířský se sebe divou rukou trhati.

Rubáš žíněný si kázal přinést, jím se přiodil,

a k dřevěné zvonici se jako zvoník postavil.

 

U zvonu hle! Provaz rukou kajícnou jak uchytil,

červa v srdci žeroucího v okamžení necítil.

Aniž potom taká slova zvon vydával ze sebe,

znělte  jak hlas cherubína, když se vrací do nebe.

 

Jednou se pak po klekání starý zvoník nevrátil,

pode zvonem klečícího smrti šíp ho zachvátil.

Leč na klidné jeho tváři ruka nebes napsala,

že se jemu vina hříchů milostivě smazala.

 

VI. 

Po časech, po letech, když se válečný

strašlivý po Čechách rozbouřil shon,

rozkotal kostelík, rozkotal hradbu,

zvonici strhli i stříbrný zvon, strhli,

ale nezkradli, neb mocná ruka

Božího anděla ukryla jej,

zaryvši do sypké hluboké studně –

můžeš-li žoldnéři, v plen si jej měj.

 

Od oné doby spočíval na dně

hluboké studny ten stříbrný zvon,

okolo něho si bučela stáda,

hřímalo lovectví, křepčení, hon!

Pořád tu v hlubině ukrytý zůstával,

až jej přes v podivně osudný den

zbožné té babičky uvadlá ruka

s předivem napolou vytáhla ven.

 

Tenkráte naposled výslovným hlasem

zavolal:“ Jan, Jan, Jan za chrta dán!“

Potom již nebyl až do časů dnešních

slyšán, ni smrtelným okem vídán.

Bezpečně sousedé vodu teď váží,

bezpečně máčejí konopě, len,

zvon zmizel na věky, nikdy ho žádný

nevyndá na světlo ze studně ven.